Šumbarák vyhlásil soutěž o nejhezčí fotku Šumbarku. Zúčastnit se může každý, koho baví fotografovat. Snímky by měly zachycovat nějaké pěkné zákoutí sídliště. Vítězné fotky se pak stanou oficiálními pohlednicemi Šumbarku, které budou bezplatně k dostání na několika místech na Šumbarku. Pravidlem soutěže je, že soutěžící věnuje fotografii do soutěže bez pozdějšího nároku na honorář, jelikož i fotografie jsou rozdávány zdarma.

Úspěšní soutěžící dostanou drobné ceny.

Fotografie do soutěže můžete posílat do konce dubna na email katerina@piechowicz.cz.

V březnovém čísle časopisu Šumbarák (archiv) doporučujeme rozhovor s někdejším šéfem podniku Restaurace a jídelny Karviná Bronislavem Bujokem. Povídali jsme si o tom, jak to v Bivoji vypadalo, když se tady ještě vařilo, tancovalo a žilo společenským životem. Více zde

Slíbili jsme Vám, milí čtenáři, že zveřejníme povídku, se kterou vyhrála Kollárovu cenu žákyně ZŠ Jarošova Veronika Vertéšiová. Tady je: 

Tajemný hrad

Dozvěděla jsem se o tom případu ještě dřív, než si mě můj šéf zavolal. Existovalo jen pár jedinců, kteří o tom neslyšeli. Bylo to ve všech novinách, v televizi to dokola opakovali, ze všech stran, z různých úhlů. Pro všechny to byla velká záhada a chtěli se dozvědět, co se doopravdy stalo. Ale médiím se dá jen těžko věřit.

Věděla jsem to, protože jsem pro jedny z nich pracovala.

Nebylo fér přiživovat se na cizím neštěstí. To jsem věděla a mnohdy mi pocit viny nedal spát. Obvykle ale stačila láhev nějakého dobrého pití a jakékoliv zbytky po špatném pocitu se vytratily. Bylo to jasné: musím si vydělávat na živobytí.

A tahle příležitost byla… nedocenitelná.

Začalo to nenápadně. Úplně normální zmizení. To se stává. Bohužel, zlých lidí přibývá, ale s tím se nedá nic dělat. Nijak zvlášť jsem se o to nezajímala. Ale když se to začalo objevovat častěji, moje zvědavost mi nedala. Rozhodla jsem se toho zjistit víc.

Šlo o to, že u našich sousedů Slováků, se v poslední době ztratilo několik osob. Všichni na stejném místě. Na hradě Krásna Hôrka.

Prostě… zmizeli. Bez jediné stopy se vypařili. Pátrala po nich policie, nasadili na to nejlepší z nejlepších, pročesávali okolí několik týdnů. Nenašli ale vůbec nic.

A v tom okamžiku přicházím na scénu já. Mám za úkol zajet si na výlet do líbezné obce Krásnohorské Podhradie a zjistit co nejvíc informací na co nejpikantnější článeček.

Nenáviděla jsem se za to, co budu muset udělat. Budu muset páčit detaily z lidí, kteří o někoho přišli. Z lidí, kteří momentálně nemyslí na nic jiného, než, že se jejich blízcí vrátí domů. Ale jestli jsem chtěla mít na příští nájem, musela jsem si sbalit a bez řečí odjet. To pro mě nebylo jednoduché. Byla jsem zvyklá vyjádřit svůj názor, hezky hlasitě. Taky jsem měla podle toho povolání.

Ale dokázala jsem stáhnout ocas a vydat se na cestu. Mého králíčka jsem svěřila kamarádce, která slíbila, že se o něj postará. Mamka mě zase uklidnila, že občas zaskočí a vyvětrá, popřípadě zalije ty dvě jediné kytky, které jsem v bytě měla. Mohla jsem vyrazit.

Na místě jsem byla během několika hodin. Bylo těžké uvěřit, co všechno se tam stalo. Jen pohled z okna mi stačil, aby mi došlo, že nikdy dřív se tady s ničím podobným nemuseli potýkat. Byla to poklidná, malá vesnička.

Perfektní místo pro zločin. Nikdo by to tady nečekal.

Podle informací a mapy, které jsem si našla na internetu, jsem se vydala k Ubytovanie Žaneta. Doufala jsem, že nezabloudím a budu moct co nejdříve začít… čmuchat.

Dorazila jsem ke krásné chatičce s udržovanou zahrádkou. Vypadalo to spíš jako větší rodinný domek. To se mi líbilo. Nijak jsem se nezdržovala, popadla svoje věci a šla se ubytovat.

Bylo ještě brzo, a tak jsem se hned vydala prozkoumávat terén. Bylo těžké nezírat na krásnou přírodu kolem. Všechno to na mě volalo, ať si jen tak sednu na lavičku a užívám si čerstvý vzduch. Skoro jsem se nechala vtáhnout do toho jednoduchého, skvostného světa. Pak mi ale došlo, že musím zjistit, co se stalo těm lidem. Musím jim pomoct. A musím si vydělat na nájem.

Nebyl čas, ztrácet čas. Hned jsem se vypravila na hrad. Nebylo pravděpodobný, že tam snad na něco narazím,… ale kde jinde začít? Vytáhla jsem si z kapsy novinářský průkaz a připravovala se na to, co uvidím. Čekala jsem policejní pásky, psy, houfy policajtů a zvědavých čumilů,… ale jakmile jsem na Hôrku měla výhled, jediné, co jsem viděla, byl… no, hrad.

Zamračeně jsem kráčela po kamenité cestičce ke vchodu. Rozhlížela jsem se po okolí, ale nic podezřelého jsem neviděla. Takže bylo bezpečné vejít? Nikdo po mně neskočí a nepovalí mě na zem, když se přiblížím moc blízko? Byl jen jeden způsob, jak to zjistit.

Bylo otevřeno. Jako by byl úplně normální den, mohli jste si udělat hezký výlet s rodinkou, přičemž se stavíte na známý hrad. Jakoby… se nic nestalo. S hořkostí jsem si uvědomila, že právě to byl záměr. Nechtěli přijít o zisk. Ale jak jsem se tak rozhlížela po prázdném okolí, bylo jasné, že nikdo z místních tam ani nepáchl. Nejspíš spoléhali na turisty, kteří nebudou nic tušit.

Já byla turista, věděla jsem naprosto všechno,… a přesto jsem bez zaváhání překročila práh.

Možná jsem to dělat neměla.

Vevnitř nebyla ani noha. Cítila jsem na odhalených pažích studený vítr, který vál kdo ví odkud, slyšela jsem zvláštní kapání. Ale to bylo vše. Nikde žádný personál ani návštěvníci. I přes tenhle fakt jsem pokračovala. Zahýbala jsem za rohy, nakukovala do všech koutů. Ale nikde jsem nenašla nic podezřelého. Jistě, to ticho a prázdno mohly být jistým vodítkem, ale kdo mohl komu vyčítat, že nechce mít s tímhle místem nic společného?

Přijela jsem na tohle místo, abych zjistila prvotřídní informace z první ruky.

A to se mi taky splnilo.

Sotva jsem zahnula za další roh, i to skrovné osvětlení zhaslo. Zastavila jsem se. „To si snad ze mě děláš srandu,“ pronesla jsem nahlas a povzdechla si.

„Vlastně ani ne,“ ozvalo se za mnou chraplavě a vteřinu na to se mi kolem krku objevila silná paže. Otevřela jsem pusu k výkřiku, ale osoba za mnou mi přes ni přiklopila jakousi látku.

Páni, nikdy by mě ani nenapadlo, že mě jednou někdo bude uspávat chloroformem na slovenském hradě, pomyslela jsem si omámeně, než jsem se složila do náruče mého neznámého útočníka.

Probudila jsem se ve velmi nepříjemné poloze. Ruce jsem měla zkroucené za zády a něčím ovázané, celé tělo mě bolelo a štípalo, stejně jako oči, které jsem skoro nemohla otevřít. Tak takhle se tady zachází s turisty? Zajímavý.

S námahou jsem se vyškrábala do sedu a opřela se o chladnou stěnu. I když jsem pootevřela oči, neviděla jsem nic kolem sebe. Byla jsem pořád na hradě? Kde? Na půdě? Nedokázala jsem to určit.

Zalomcovala jsem zápěstími, která jsem měla provazem svázané u sebe. Ale výsledek byl nulový. Akorát se mi ještě více odřela.

„Nenamáhajte sa,“ ozvalo se vedle mě zašeptání, až jsem sebou překvapeně cukla. Zamžourala jsem do okolní tmy, ale nedokázala jsem rozlišit žádnou postavu. Poznala jsem akorát, že to byla žena. „Len stratíte silu.“

Moje tvrdohlavá, nebo přesněji, hloupá část mozku, to stejně ještě několikrát zkusila, než jsem toho vyčerpaně nechala. Zápěstí mě bolela ještě víc.

„Sakra,“ ulevila jsem si do tmy před sebou. Takhle jsem si svůj výlet vážně nepředstavovala. „Já… kde to jsme?“ Lepší otázka mě nenapadla. Netušila jsem, jak konverzovat zavřená v nějaké díře, s člověkem, na kterého nevidím, navíc se svázanými končetinami. To nás ve škole neučili.

„Neviem toho o nič viac než vy,“ zašeptala mi nazpátek a hlas se jí zlomil. „Myslela som si… že už sa tu nikto neukáže…“

Jo, každý normální člověk by se od tohohle místa držel na hony daleko. Ale já ne…

„Proč jsme tady?“ zeptala jsem se. Bylo mi jasné, že ne kvůli pedikúře.

„Sme ďalší na rade.“

 Než mi její odpověď mohla plně dojít, naproti nám se otevřely dveře. Dovnitř pronikla tak náhlá a prudká záře světla, až jsem musela rychle zavřít oči. To byl nejspíš účel. I kdybych oči otevřela, neviděla bych nic.

Ale pořád jsem mohla mluvit.

                „Tohle je fakt super. Já jedu několik stovek kilometrů, abych si udělala hezkou dovolenou, a vy na mě takhle? To si budu pamatovat…“

Zmlkla jsem, když mě přes celou tvář udeřila čísi ruka. Neslyšně jsem vyjekla a ruka mi škubla, jak jsem si ji automaticky chtěla přitisknout na pálící místo. „Takhle se zachází se ženou?“ zaprskala jsem ještě potichu. Ale ať už nás navštívil kdokoliv, nebyla jsem jeho prioritou. Super.

                   Chvíli bylo slyšet jen šoupání kroků a nějaké mumlání. Nerozuměla jsem tomu. Nějaký cizí jazyk. Pak se znovu ozval ženský hlas: „Tak či onak vám budem k ničomu. Som nemocná. Vážne. Nemôžete so mnou nič…“

                   Trhla jsem sebou, jak žena zničehonic začala křičet. Přes všechno mé přesvědčení jsem otevřela jedno oko. Viděla jsem jen stíny. Nějaké postavy, nejspíš muži, oděni celí v černém, tahali ženu na nohy, ta se bránila, ale stejně jako já byla svázaná. Nemohla nic dělat.

                   Odvlekli ji dveřmi ven a nechali mě tam samotnou. Nebo jsem si to aspoň myslela. Pak se vedle mě něco pohnulo. Po podlaze ke mně dokodrcal jakýsi předmět, kterého jsem se užuž chtěla dotknout, ale za prvé jsem nemohla tušit, jestli to není třeba pastička na myš, a taky jsem svázané ruce nemohla skoro zvednout.

„Jídlo. Měla bys jíst.“

                   Srdce mi vynechalo, když jsem zaslechla mužský hlas jen kousek od sebe. Ale nezdálo se, že by měl v plánu mě mlátit. Ale na druhou stranu, kdo ví, co v tom jídle bylo. Jestli to bylo jídlo.

Rozhodla jsem se ignorovat jeho i můj kručící žaludek.

„Jak chceš. Chtěl jsem ti… pomoct.“

„Pomoct mi můžeš tak, že mě rozvážeš a ukážeš mi cestu z téhle díry. Taky by neuškodil hřeben, to na mé hlavě totiž určitě nejsou vlasy,“ odsekla jsem mu. Byla jsem zvyklá v krizových situacích používat sarkasmus, abych zamaskovala strach. Obvykle jsem ale byla tak vystresovaná, že jsem se o sarkasmus jen snažila a každý okamžitě poznal, že mám nahnáno.

On nejspíš nebyl výjimka.

                   Potichu se mému pokusu o ironii zasmál a podle zvuků, odrážející se kolem, jsem usoudila, že se zvedá k odchodu. „Když budeš chtít a přestaneš trucovat, můžeš si to sníst. Neboj, žádný krysí jed v tom není. Oni… tě potřebují. Živou.“

Hned mi bylo lépe. Takže mě chtějí mučit? Stáhnout mě z kůže a vyrobit si boty?

Moje fantazie jela na plné obrátky. A vůbec se mi nelíbilo, co produkovala. Dost možná mě jen chtějí pozvat na čaj a hezky si popovídat.

S touhle spásnou myšlenkou jsem zvrátila hlavu a poddala se uklidňující temnotě.

                   Probuzení bylo o dost jiné, než jsem byla zvyklá z domova. Žádná vyhřátá, sametová přikrývka. Žádná melodie z Harryho Pottera, která by mě budila. Místo toho mě šíleně bolelo za krkem, v uších mi akorát tak hučelo a v puse jsem měla jako na Sahaře.

                   Zasténala jsem. Takhle jsem si svůj výlet na Slovensko vážně nepředstavovala.

„Nějaká voda by nebyla?“ zachraplala jsem si pro sebe. Jaké bylo mé překvapení, když mi odpověděl stejný mužský hlas jako předtím.

„Donesl jsem ti i vodu. Pokud se nebojíš, že je ředěná kyselinou…“ Slyšela jsem v jeho hlase pobavení. Jistě, takhle situace byla k popukání.

Slepě jsem natáhla svázané ruce a on mi do nich nešikovně vložil lahev. Trvalo dlouho, než jsem to s provazem kolem zápěstí zvládla, ale pak už jsem nezaváhala. V ten moment bych nejspíš i tu kyselinu vypila. Ale naštěstí to byla voda. Studená, čistá voda. Jako bývala u mě doma ve vodovodu.

Ach. Nikdy jsem tolik nemilovala vodu.

                   „Víc by jí tam nebylo?“ vydechla jsem, jakmile jsem ji vyzunkla všechnu. Opatrně mi vzal prázdnou láhev z rukou a místo toho mi přisunul blíž jídlo.

„Radši pojez.“

Neubránila jsem se nakrčení nosu, když jsem poznala chleba. To tam neměli nic jiného? Ale asi nebylo zrovna vhodné si stěžovat. Žvýkala jsem tuhou hmotu, dokud se mi žaludek trochu nezklidnil.

                   „Takže mě nepustíš?“ Zeptala jsem se, napůl v žertu. Napůl jsem v to doufala.

„Ne, to bohužel nepustím.“

Chjo.

„Tak proč mi dáváš jídlo? A pití?“ Moje představivost se opět rozjela. „Jste kanibalové a chcete si na mě pochutnat, co? Tak to tě varuju, já nežiju zrovna zdravě, ani nechodím běhat. Vlastně jím hrozně moc hranolek a chipsů…“

„Mlč, prosím tě.“ Znovu zněl pobaveně, to už se ale zvedal. „Už brzo se všechno dozvíš.“

Díky moc.

                   Měla jsem v plánu rozplácle ležet a šetřit si síly, ale nedokázala jsem to. Když jsem byla v kobce sama, rozhodla jsem se trochu prozkoumat terén. Kdo ví, co všechno tam najdu?

Kromě odřených kolenou jsem nezískala vůbec nic. Ať už jsem byla zavřená kdekoliv, nikde žádná okna, tajné chodby ani díry. Jediným východem byly dveře, nejspíš ze dřeva, které dovnitř díky škvírám propouštěly aspoň trochu světla a vzduchu.

Unaveně jsem se svalila na hrbolatou podlahu a zavřela oči. Nebylo ani možný, jak mě dřely provazy na kůži. Už jsem to chtěla mít za sebou. Ať už si na mě připravili cokoliv, chtěla jsem to mít za sebou.

Tohle rozhodnutí mě hodně rychle opustilo, když se otevřely dveře a já zahlédla dlouhou chodbu, vedoucí… ven. A vzchopila jsem se. Žádné vzdávání. Budu se prát, do posledního dechu. Nebo dokud mi nedojdou síly. Vždyť mám doma zodpovědnost. Moje práce. Má rodina. A králíček! Je na mě zvyklý, nemůže být u cizích…

Můj mozek se jako vždy ve stresových situacích zaobíral naprostými nesmysly. Zaostřila jsem na muže přede mnou.

„Jsi připravená?“

Pěkně blbá otázka, pokud se ptáte mě. Ale nejspíš byla pouze řečnická, protože se bez váhání natáhl a vzal mě do náruče. Začala jsem se bránit, ale rychle mi došlo, že nemám šanci. Musím si počkat na lepší příležitost. A tak jsem ho nechala, ať si mě přehodí přes rameno jako pytel brambor, i když mi to bylo nadmíru nepříjemné

„Nateče mi krev do hlavy. A to není hezký. Mohla bych omdlít. To vám asi nebudu moc platná, což?“

Ignoroval mě. Snažila jsem se přes jeho postavu vidět okolí. Ale když už jsem přes něj prohlídla, kolem byla jen nic neříkající chodba. Žádné dveře. Žádný únikový východ.

Sakra.

Zbytek cesty jsem mlčela, jen jsem se dívala. Potřebovala jsem zjistit co nejvíc informací. Nejspíš jsme byli pořád na hradě. Ale kde? Jak je možné, že nás tu nikdo nenašel? Začínala jsem se bát, že ať už budu bojovat sebevíc, stejně se odsud nedostanu. Tenhle příběh neskončí dobře.

Došli jsme k cíli. Vzhůru nohama jsem dokázala rozeznat jen bílé osvětlení, jakési přístroje a… lidé. Po celé místnosti byli lidé. Ať už leželi na nemocničních lehátcích, nebo seděli v křeslech. Všichni měli zavřené oči, z těla jim trčely všemožné hadičky, byli bledí. A byli to ti lidé. Ti, kteří se ztratili.

A já jsem jednou z nich.

Panebože…

Chlap, který mě nesl, zastavil a zprudka mě vmáčkl do jednoho křesla. Před očima se mi roztančily hvězdičky a rozbolela mě hlava. Nevzmohla jsem se na jediný pohyb. A zase, byl to účel. Ty zrůdy, co unášely lidi, byly chytří. A to bylo ještě horší.

Provazy kolem mého zápěstí zmizely. Vydechla jsem si, jak ta bolavá tíha zmizela. Ale netrvalo to dlouho. Sotva jsem si stihla otlaky promnout, aby mi začala znovu normálně proudit krev, moje ruce opět někdo spoutal. Tentokrát popruhami ke křeslu. Zaostřila jsem na muže před sebou.

„Co se mnou udělají?“ zašeptala jsem k němu. Nevěděla jsem, jestli nebude lepší nebýt v obraze, ale moje pusa jednala sama za sebe. Jako tolikrát.

Muž, který spíš vypadal jako ještě chlapec, se ohlédl přes rameno, kde nějací lidé stáli sklonění u stolu. Kdo ví, co tam prováděli. „Neboj se, bude… bude to bolet jen chvíli.“

Poznala jsem jeho hlas. To on byl se mnou v kobce a pravidelně mě krmil. Ne že by teď jeho slova nějak uklidnila, nebo mi něco napověděla, ale aspoň to bude rychlé. Dobré vědět.

Když jsem byla pevně spoutaná a chlapec s posledním smutným úsměvem odešel, mohla jsem se pořádně rozhlédnout. Všichni ti lidé, co zmizeli, byli tady. Někteří z nich byli mrtvolně bledí, někteří ještě dýchali. Děsilo mě, co to s nimi provedli. A proč.

„Môžeme začať, kráska?“ promluvil na mě někdo. Trhnula jsem hlavou za děsivě klidným a vřelým hlasem. U mého křesla stál muž, úplně obyčejně oblečený, s lehkým úsměvem na rtech. Veškerý dojem dobráka kazila jen injekční stříkačka v jeho ruce. Srdce se mi v hrudi rozběhlo rychleji.

„Já…“ Přišla jsem o řeč. To se mi tak často nestává. Ale prostě jsem… byla jako zmrzlá. Padla na mě zcela jasná a neodvratitelná skutečnost. Umřu. Z tohohle se nevyvlíknu.

Zavřela jsem oči, když se jehla blížila k mé kůži. Skoro to nebolelo.

„Sú to len lieky. Neboj sa…“

Zalehly mi uši a v puse mě zaštípala hnusná pachuť. Přesto jsem se přinutila vyrovnaně a zhluboka dýchat. Zvládnu to. Hlavně… se nevzdávat.

„Tentoraz to musí vyjsť…“ slyšela jsem z dálky něčí hlas. Možná to bylo jen v mé hlavě. Nemohla jsem určit, jestli jsem pořád při sobě, nebo už jsem omdlela. Možná mám halucinace?

„A keď nie?“

„Budeme pokračovať.“

V těle se mi začala vařit krev. Napjala jsem svaly. Cítila jsem žár po celém těle, jak se mi škvařily žíly. Stiskla jsem zuby, abych nekřičela nahlas.

„Skontroluj ju.“

Někdo mi násilím otevřel víčka. Přes zaťaté zuby mi uniklo zasyknutí. Do oka mě udeřilo prudké světlo, nejspíš z baterky, a hned na to se ozvalo zalapání po dechu.

„Doktor! Ono… to funguje.“

Měla jsem pocit, že se mi orgány scvrkly do kuličky. Sténala jsem, dokud mi na čelo nedopadla chladivá látka.

„Dýchaj. Zhlboka a pravidelne. Už sa to zlepší.“

Neposlouchala jsem ho. Krev mi bublala, mozek se mi škvařil. Co se to děje?!

Něco mě štíplo do paže. Zakňučela jsem. Další jed, který mi rozežere vnitřnosti?

„Počuješ ma?“ Celé tělo mě najednou začalo příjemně chladit. Bylo mi líp. Cítila jsem se… silnější. Lepší. Netušila jsem, jak je to možné.

Zalapala jsem po dechu a otevřela oči do jasného světla.