Občanské sdružení Šumbarák poskytuje od nového roku bydlení s doprovodnou sociální službou. Od společnosti RPG Byty si pronajalo už několik desítek bytů, které pronajímá zejména seniorům nebo rodinám s dětmi, kteří se ocitli v tíživé životní situaci a potřebují pomoc. Na projektu Šumbarák spolupracuje s Armádou spásy, jež potenciální podnájemníky prověřuje. Iris Ježková pracuje jako terénní pracovnice a pravidelně dochází do havířovských ubytoven za rodinami s dětmi. Některým z nich dává případné doporučení pro bydlení v bytech Šumbaráku. Armáda spásy spolupracuje s těmito rodinami i poté, co bydlení získají, a kontroluje, zda dodržují pravidla slušného sousedského soužití.
Paní Ježková, jak a podle čeho rodiny, které dostanou od Šumbaráku příležitost, vybíráte?
Nemáme sice nástroje, jak bychom mohli potenciální podnájemníky takzvaně prolustrovat, na to nemáme právo, protože nejsme policie. Nicméně jedná se o rodiny, se kterými většinou spolupracuji už delší dobu, a z pravidelného kontaktu se dá mnoho vyčíst. Například vztah k pořádku, způsob péče o děti atd. Jsou totiž věci, které se zamaskovat nedají. Například pokud je to rodina, kde se běžně neuklízí, tak to třeba nezjistíte napoprvé, protože se na vaši návštěvu připraví. Ale na druhé nebo třetí návštěvě už si nedají pozor a to je prozradí. Stejně tak toho o lidech hodně prozradí sousedi a mezilidské vztahy.
Řekla byste, že máte na lidi „čich“ a že vaše doporučení nezklame? Lidé na Šumbarku mají ze sousedů pocházejících z ubytoven už předem obavu. Jsou nedůvěřiví.
Když někdo z takových podnájemníků selže, což se stát může, tak to umí Šumbarák poměrně rychle řešit. Smlouvy jsou velmi dobře postavené. Neměla bych ale strach. Tito lidé si jsou moc dobře vědomi, že je to jejich jediná a často i poslední šance a velmi si jí váží. Mají strach, že je někdo vyhodí, a tak jsou někdy až přehnaně opatrní. Často mi telefonují, jestli mohou to nebo ono. Například mi nedávno volala jedna paní, jestli nevadí, když k ní přišla na návštěvu maminka se psem. Také si myslím, že kdyby někdo z nich výpověď dostal, zbytek si to mezi sebou rychle řekne a bude ještě víc úzkostlivě dbát na své chování.
Jaké tyto rodiny jsou? Jak byste je charakterizovala?
Naprostá většina z nich skončila v ubytovnách proto, že se dostali do dluhů. Jsou to rodiny, které žijí s napjatým rozpočtem, a když přijde nějaký neočekávaný výdaj, nastane existenční problém. Někdy je ten problém tak velký, že se s dírou v rozpočtu rodina prostě nevyrovná a končí na ubytovně. Jsou mezi nimi také lidé, kteří zdědili dluhy po svých rodičích a nesou si je jako balvan po celý svůj život. Všichni pak končí na ubytovnách, které jsou drahé, mnohdy dražší než byty a přitom nabízejí otřesné podmínky k bydlení.
Spolupracujete s rodinami s dětmi. Jak vypadá život dětí na ubytovnách?
To je na tom právě to nejhorší. Ubytovny v Havířově nejsou vůbec přizpůsobené dětem. Jsou tady společné sprchy i sociálky, takže jeden záchod sdílíte s dalšími lidmi. Někteří z nich jsou alkoholici, drogově závislí, nechávají po sobě nechutný nepořádek. A na takový záchod si pak jde sednout třeba pětileté dítě. Když se sprchujete, klepou na vás další, ať si pohnete. Na chodbách je kravál, mluví se tu sprostě – to všechno ty děti vidí a slyší. Musíme si uvědomit, že to, jaký svět jim nabídneme teď, takový ho budou vnímat celý život. Jak chcete v takovém dítku pěstovat vztah k věcem, když nemá na ubytovně ani vlastní postel a psací stolek. Viděla jsem případy, kdy ubytovna děti úplně zlomila. Rezignovaly na školu, přestaly chodit domů, toulaly se. Je to smutné.
Šumbarák právě takovým rodinám pomáhá. Vy s nimi i později spolupracujete. Jak si ty rodiny vedou?
Hlavně na ty děti je radost pohledět. Třeba v jedné rodině si teď děti pořídily do klece osmáky. Jsou tak šťastné, že mohou mít své vlastní zvíře, jen zářily! Takový pocit je pro dítě moc důležitý. I na dospělých je vidět změna chování. Jsou klidnější, neštěkají po sobě, jako třeba dříve na ubytovně. Tam panovala nervozita, protože všichni žili stísněni na malém prostoru bez kousíčku soukromí.
Jak často rodiny na Šumbarku navštěvujete a s čím jim jako Armáda spásy pomáháte?
Docházíme k nim zhruba dvakrát za měsíc. Pomáháme jim řešit takřka vše, co je spojené s praktickým životem a co je pro ně nové. Ať už se jedná o komunikaci s úřady nebo o doučování, sestavení domácího rozpočtu a tak dále. Snažíme se jim být oporou, aby se mohli konečně postavit na vlastní nohy.
Text: Kateřina Piechowicz