Že i sídliště, které má léta neprávem nálepku vyloučené lokality, může nabídnout spoustu krásy, to ukázaly fotografie dětí ze základní školy Jarošova. Žáci na jedné z hodin výtvarné výchovy vyrazili do terénu a pod vedením fotografa Jiřího Zerzoně fotili zákoutí, lidi i architekturu. Nejzdařilejší snímky učitelé vystavili v chodbách školy a spolu s žáky uspořádali vernisáž. Tři nejlepší pak poslouží jako podklad pro výrobu oficiálních pohledů Šumbarku.

„Byl jsem velmi překvapen kvalitou fotografií, které děti pořídily. Některé kompozice byly tak dobré, že by se za ně nemusel stydět ani profesionální fotograf,“ řekl Jiří Zerzoň o snímcích, které mu při přípravě výstavy prošly rukama.

Soutěž o nejhezčí fotku Šumbarku vyhlásilo místní občanské sdružení Šumbarák, které se školou dlouhodobě a úzce spolupracuje. Společně pořádají akce, které podporují komunitní život na sídlišti.

Občanské sdružení Šumbarák poskytuje od nového roku bydlení s doprovodnou sociální službou. Od společnosti RPG Byty si pronajalo už několik desítek bytů, které pronajímá zejména seniorům nebo rodinám s dětmi, kteří se ocitli v tíživé životní situaci a potřebují pomoc. Na projektu Šumbarák spolupracuje s Armádou spásy, jež potenciální podnájemníky prověřuje. Iris Ježková pracuje jako terénní pracovnice a pravidelně dochází do havířovských ubytoven za rodinami s dětmi. Některým z nich dává případné doporučení pro bydlení v bytech Šumbaráku. Armáda spásy spolupracuje s těmito rodinami i poté, co bydlení získají, a kontroluje, zda dodržují pravidla slušného sousedského soužití.

Paní Ježková, jak a podle čeho rodiny, které dostanou od Šumbaráku příležitost, vybíráte?

Nemáme sice nástroje, jak bychom mohli potenciální podnájemníky takzvaně prolustrovat, na to nemáme právo, protože nejsme policie. Nicméně jedná se o rodiny, se kterými většinou spolupracuji už delší dobu, a z pravidelného kontaktu se dá mnoho vyčíst. Například vztah k pořádku, způsob péče o děti atd. Jsou totiž věci, které se zamaskovat nedají. Například pokud je to rodina, kde se běžně neuklízí, tak to třeba nezjistíte napoprvé, protože se na vaši návštěvu připraví. Ale na druhé nebo třetí návštěvě už si nedají pozor a to je prozradí.  Stejně tak toho o lidech hodně prozradí sousedi a mezilidské vztahy.

Řekla byste, že máte na lidi „čich“ a že vaše doporučení nezklame? Lidé na Šumbarku mají ze sousedů pocházejících z ubytoven už předem obavu. Jsou nedůvěřiví.

Když někdo z takových podnájemníků selže, což se stát může, tak to umí Šumbarák poměrně rychle řešit. Smlouvy jsou velmi dobře postavené. Neměla bych ale strach. Tito lidé si jsou moc dobře vědomi, že je to jejich jediná a často i poslední šance a velmi si jí váží. Mají strach, že je někdo vyhodí, a tak jsou někdy až přehnaně opatrní. Často mi telefonují, jestli mohou to nebo ono. Například mi nedávno volala jedna paní, jestli nevadí, když k ní přišla na návštěvu maminka se psem. Také si myslím, že kdyby někdo z nich výpověď dostal, zbytek si to mezi sebou rychle řekne a bude ještě víc úzkostlivě dbát na své chování.

Jaké tyto rodiny jsou? Jak byste je charakterizovala?

Naprostá většina z nich skončila v ubytovnách proto, že se dostali do dluhů. Jsou to rodiny, které žijí s napjatým rozpočtem, a když přijde nějaký neočekávaný výdaj, nastane existenční problém. Někdy je ten problém tak velký, že se s dírou v rozpočtu rodina prostě nevyrovná a končí na ubytovně. Jsou mezi nimi také lidé, kteří zdědili dluhy po svých rodičích a nesou si je jako balvan po celý svůj život.  Všichni pak končí na ubytovnách, které jsou drahé, mnohdy dražší než byty a přitom nabízejí otřesné podmínky k bydlení.

Spolupracujete s rodinami s dětmi. Jak vypadá život dětí na ubytovnách?

To je na tom právě to nejhorší. Ubytovny v Havířově nejsou vůbec přizpůsobené dětem. Jsou tady společné sprchy i sociálky, takže jeden záchod sdílíte s dalšími lidmi. Někteří z nich jsou alkoholici, drogově závislí, nechávají po sobě nechutný nepořádek. A na takový záchod si pak jde sednout třeba pětileté dítě. Když se sprchujete, klepou na vás další, ať si pohnete. Na chodbách je kravál, mluví se tu sprostě – to všechno ty děti vidí a slyší. Musíme si uvědomit, že to, jaký svět jim nabídneme teď, takový ho budou vnímat celý život. Jak chcete v takovém dítku pěstovat vztah k věcem, když nemá na ubytovně ani vlastní postel a psací stolek. Viděla jsem případy, kdy ubytovna děti úplně zlomila. Rezignovaly na školu, přestaly chodit domů, toulaly se. Je to smutné.

Šumbarák právě takovým rodinám pomáhá. Vy s nimi i později spolupracujete. Jak si ty rodiny vedou?

Hlavně na ty děti je radost pohledět. Třeba v jedné rodině si teď děti pořídily do klece osmáky. Jsou tak šťastné, že mohou mít své vlastní zvíře, jen zářily! Takový pocit je pro dítě moc důležitý. I na dospělých je vidět změna chování. Jsou klidnější, neštěkají po sobě, jako třeba dříve na ubytovně. Tam panovala nervozita, protože všichni žili stísněni na malém prostoru bez kousíčku soukromí.

Jak často rodiny na Šumbarku navštěvujete a s čím jim jako Armáda spásy pomáháte?

Docházíme k nim zhruba dvakrát za měsíc. Pomáháme jim řešit takřka vše, co je spojené s praktickým životem a co je pro ně nové. Ať už se jedná o komunikaci s úřady nebo o doučování, sestavení domácího rozpočtu a tak dále. Snažíme se jim být oporou, aby se mohli konečně postavit na vlastní nohy. 

Text: Kateřina Piechowicz

Občanské sdružení Šumbarák připravilo pro děti z havířovského Šumbarku streetballový turnaj.  Byla to další akce, kterou iniciovali místní nadšenci, již se snaží povzbudit komunitní život v této lokalitě.

Čtyři týmy tvořené místními dětmi a dva profi basketbalisté. Děti, z nichž mnohé nevytáhnou ze sídliště Šumbark celý rok paty, měly ve středu odpoledne slušnou atrakci. Zaházely si na koš s opravdovými hráči a naučily se dokonce několik fíglů s míčem. Roman Halík, 216 cm vysoký basketbalista, který část své aktivní kariéry strávil v NH Ostrava, byl pro kluky a holky ze Šumbarku možná tím nejvyšším člověkem, kterého kdy viděli. Zkoušeli si s ním zahrát i „tři na jednoho“, ale spíš to připomínalo souboj mravenců s obrem. Když si pak na lavičce všichni utírali zpocená čela a zapíjeli horko minerálkou, čelil Halík otázkám na svou výšku i profesionální kariéru. Někteří se dokonce ptali, proč se stal veganem a jestli mu nechybí energie.

Hlas moderátora Davida Klimši přilákal na hřiště i spoustu kolemjdoucích, kteří se po hrací ploše sice neproběhli, ale akci s povděkem kvitovali. „Někteří příchozí opatrně našlapovali, jako by si nebyli jistí, zda mohou. Na podobné akce tu lidé stále nejsou zvyklí. Chceme, aby viděli, jak je to fajn a aby se třeba příště také zapojili,“ říká předseda sdružení Šumbarák Miroslav Mynář.

Turnaj podpořila také Nadace OKD, RPG Byty, ZŠ Jarošova a ZŠ Školní a Armáda spásy.

O co se snaží Šumbarák dlouhodobě

Šumbarák je občanské sdružení, jehož členy jsou obyvatelé Šumbarku, podnikatelé i neziskové organizace. Cílem Šumbaráku je zlepšit komunitní život na sídlišti starý Šumbark a změnit jeho roky zažitou špatnou pověst, která v samotném důsledku všem škodí.

Šumbarák za své více jak dvouleté působení uspořádal řadu akcí. Vždycky se snažil propojit různé skupiny obyvatel, aby se lépe poznaly a pochopily. Například důchodce a děti, klienty Armády spásy a místní základní školu, maminky a pejskaře atd. Snaží se tak bourat zažité názory, které mají tyto skupiny obyvatel na sebe navzájem. Například babičky z místního klubu důchodců už netvrdí, že romská mládež je k ničemu, když jim školáci ze zdejší školy připravili dojemný program na Den matek. Děti zase snáz pochopí, že za vrásčitým pohledem důchodce se mnohdy skrývá silný životní příběh, a proto si zaslouží úctu.

Šumbarák plánuje ve svých aktivitách pokračovat. V červnu pořádá pro místní seniory zájezd do Arboreta. „Vnímáme, že se sami nikam nedostanou a zájezd jim město proplatí jen jednou ročně. Dětem plánujeme zprostředkovávat streetballové tréninky a pořádat různé soutěže jako byla například soutěž o nejhezčí fotografii ze Šumbarku,“ dodává Mynář.

Kvůli dešti se mění termín turnaje ve streetballu, který se měl uskutečnit dnes odpoledne na hřišti u Cyklokrámu. Termín přesouváme na příští středu 21. května, na 15.00 hodin! Děkujeme všem za pochopení

Motivovat děti k tvorbě a zapojit i důchodce z Armády spásy – to byl hlavní cíl soutěže o nejhezčí kraslici. Zúčastnit se sice mohli i dospělí, avšak nakonec byla vyhodnocena pouze dětská kategorie.

Do soutěže se zapojila také Základní škola Jarošova pod vedením paní učitelky Věry Kramárové, která s dětmi po vyučování kraslice vyráběla. Všichni tak učinili ve svém volném čase.

Výrobky pak vykouzlily úsměv nejednomu důchodci z klubu seniorů v Armádě spásy. „Děti využily různých technik. Jedna má žákyně upletla kraslici speciálního kulicha, jiný žák zase maloval vejce na podomácky vyrobeném soustruhu. Všechny děti vyráběly vajíčka s láskou a s přáním důchodce potěšit,“ říká paní učitelka Kramárová. Děti dostaly za své snažení sladkou odměnu.